První RTO výprava

Začalo to vloni na konci podzimního srazu Prvního citroën klubu v Lužanech u Jičína. Při loučení se do mne Dovrtilovci a ostatní přísedící pustili, proč jezdím tak mrňavým autem a ať někdy přijedu autobusem, ten se k mojí postavě hodí líp, a spoustu jiného pošťuchování. Cestou domů jsem si uvědomil, že vlastně mají pravdu a že takový výlet Rťákem může být docela sranda, obzvláště pokud se vytýčí opravdu kvalitní cíl. Jako inspirace mi posloužila má další vášeň a to je Líznictví. Kdo s námi byl na výpravě, tak už ví, že tato činnost je spojena s pivem a že novodobý Lízník je amatérský odborník na pivo a hlavní činností je ochutnávat a ochutnávat. Tato činnost se dá samozřejmě nejlépe provozovat v pivovaru a základní myšlenka na RTO výpravu byla na světě. Ještě jsem do názvu přidal “První“, protože tento geniální nápad určitě nezůstane bez odezvy a bude se muset přidávat, neboť se zájemci o místa v Rťáku budou prát. Proto bude potřeba uspořádat druhou a třetí …. a desátou výpravu. Také pivovarů je více a povinností Lízníka je tyto pivovary kontrolovat a plnit tak naše poslání.

Myšlenka byla na světě a dalším krokem bylo sehnat Rťák, protože RTO výprava bez RTO autobusu by nebylo to pravé ořechové. K tomu mi posloužily zkušenosti z 18 mezinárodního srazu 2CV. A tak jsem oprášil telefon na Petra Kordíka, se kterým jsem v létě 2009 strávil úmorný týden na palubě jeho autobusu. Nevím, do jaké míry Petra tato myšlenka nadchla, ale přislíbil účast, a po důkladné rozvaze jsme přesunuli výpravu z původně zamýšleného podzimku na jaro, čímž jsme dostali dostatek času na pečlivou přípravu a kvalitní distribuci jízdenek. O tu jsem neměl obavy, protože tak kvalitní produkt se prodává sám, a já budu rád když mi lidi neurvou ruce. Také přislíbená cena autobusu byla velice příznivá a nemalou měrou přispěla ke zdárnému konci.

S vlastní realizací návštěvy pivovaru jsem se obrátil na našeho Vrchního Lízníka Kuldu, který má přehled v řadách Lízníků, z nichž někteří v pivovaru dokonce pracují a tudíž pomohou zajistit kvalitní prohlídku s ještě kvalitnější ochutnávkou, která je neodmyslitelnou součástí každé exkurze. Hned padl tip na pivovar Ferdinand v Benešově, ve kterém kolega Lízník pracuje na sladovně. Vyhlídka na prohlídku nejen pivovaru, ale i sladovny byla velice lákavá.

Nechal jsem Kuldu s jeho úkolem na zajištění exkurze a jal jsem se upřesnění data výpravy a zajištění doprovodného programu. Tím se stala návštěva muzeí motocyklů v Netvořicích a na Konopišti,která dala i ono přesné datum. Muzea motocyklů jsem zvolil proto, že Citroenáři mají k technice blízko a který kluk v mládí nedrtil toho svého Fichtla nebo Pincka, a také jako připomínku toho, že nejenom Francie, ale i my jsme kdysi byli motoristickou velmocí. Také nemohu opomenout to, že se muzeum Citroënů v okolí Benešova shání dost blbě.

V plánu bylo výpravu uspořádat ve druhé polovině dubna, ale zamýšlené datum padlo na první víkend v květnu, protože dříve muzea neotevírají. I komunikace s muzejníky byla naprosto dokonalá i s příslibem průvodcovského servisu, pokud se ozveme ještě týden před návštěvou.

Datum bylo na světě, doprovodný program také, a tak zbývalo pouze zajistit onu hlavní atrakci. Dal jsem Kuldovi ještě dva měsíce a okolo Vánoc jsem ho začal bombardovat dotazy, jak si naše věc stojí a jakou máme vyhlídku na kvalitní prohlídku. Byl jsem potěšen, že se na naši věc Kulda nevykašlal, ale zjištění, že kolega Lízník nám s exkurzí nepomůže, mi radost neudělalo. Také vedení pivovaru na písemné prosby nereagovalo a po telefonu nikdo nic nevěděl. Evidentně na příznivce piva pivovar Benešov kašle a stojí pouze o naše prachy při placení útraty. Nakonec se naše pozornost od pivovaru Benešov odvrátila a poohlídly jsme se po ostatních výrobnách zlatavého moku, kde budou vstřícnější a názoru Líznictva si více váží.

Volba padla na pivovar Velké Popovice, jejichž význam, a pro středočeské pivovarnictví obzvlášť, je přinejmenším srovnatelný, ne-li větší, a mají i propracované návštěvnické centrum. Na náš zájem o pivovar reagovali velice vstřícně. Je vidět, že oni si názoru Lízníka váží a jsou si vědomi toho, že jsme jeden z určujících faktorů pro názor obyvatelstva na tu či onu značku piva. Také zapracovala přítomnost Pivovarské Kozlovny, pořádné hospody, kde přislíbili, že nás všechny nakrmí i napojí.

Plán byl na světě a začala fáze distribuce tohoto geniálního projektu. S Kuldou jsme ještě připravili itinerář výletu pro výrobu přehledného a inspirujícího letáku. Ten jsme umístili na stránky Prvního Citroën klubu Praha a poprosili o otištění v klubových časopisech. Kulda rozeslal e-maily Lízníkům. Já ještě vyrobil vkusné jízdenky z pivních tácků a čekal na nápor cestujících. A ten se také dostavil. Hned po zveřejnění se hrnuly telefony a e-maily s objednávkami a také srdceryvná prosba od Strakonických, ať jim určitě schovám jízdenky, že si pro ně určitě za čtrnáct dní přijedou na schůzi.

Do odjezdu zbývaly ještě tři měsíce a my měli polovinu jízdenek prodané. Já jsem byl na výsot spokojen s výsledkem a předem litoval ty, na které nezbyde místo. Opak byl pravdou a po počátečním náporu zájem o výpravu opadl a já už neprodal ani lupen. Počátkem dubna byla již situace tak kritická, že jsem začal uvažovat o zrušení akce, protože jsme stále nebyli solventní a doplácet autobus ze svého se mi moc nechtělo. Nažhavil jsem tedy telefon a nabízel a nabízel a vůbec se mi to ponižování nelíbilo. Nakonec nám z paty trn vytrhl kamarád Čamrák, který na dispečinku pražské tramvajové dopravy prodal osm lístků, a Toto, který v práci také něco udal. Z insolvence se stala solvence a já s radostí rozeslal zprávu, že určitě jedeme,a ať se Popovice třesou, protože je jedeme vypít.

Nálada byla bezvadná až do chvíle, kdy mi čtrnáct dní před odjezdem přišel dopis, že mám nastoupit lázeňskou péči a tak na RTO výpravu nemohu, protože budu v lázních. S tím jsem v žádném případě nemohl souhlasit. Odjížděl jsem už s plánem, že zdrhnu. Utíkat jsem nakonec nemusel, protože lidé v lázních byli velice vstřícní a na víkend mne pustili domů.

Ještě týden před výpravou jsem obvolal muzea a domluvil prohlídku i s odborným výkladem. Asi tři dny před odjezdem volal Petr, majitel Rťáka, že nemůže, protože má kšeft do Německa a ten je trochu líp placen. Naštěstí hned dodal, že posílá s jeho Rťákem svého kamaráda Jardu a ten nás odveze, kam jen budeme chtít.

A pak to přišlo. V pátek zdrhám hned po obědě , budík nařizuji na šestou a vyrážím směr Barrandov. Rťák je už nastartovaný a Jarda pobíhá kolem a připravuje výjezd. Za chvilku doráží i Kulda a před devátou vyrážíme na Smíchovské nádraží, kde má nastoupit většina cestujících. A ejhle, od Strakoničáků přicházejí jenom ženský, takže ti, co se nejvíce báli, že na ně nezbyde místo, nejedou, a kamarád Čamrák, který v podstatě zajistil, že se vůbec jede, se kvůli nemoci dětí též nedostavil. Cestou sbíráme další účastníky a nálada je skvělá. Od nemocnice se za námi navíc kodrcá Plurál, ve kterém jede Luboš Hůla, který nevydýchal to, že by po čtvrt století měl jet autobusem a raději se za námi dusil v tom smradu, co z nás vychází. V Benešově nastupují poslední Lízníci, někteří dokonce v dobových uniformách ČSAD.

Konečně jsme na Konopišti a vyrážíme okolo producírujících se bulteriérů do muzea motocyklů. Tam kupodivu i přes opakované připomínání a ujišťování, že na nás čekají, o nás nikdo neví. Dovnitř nás pouští recepční z přilehlého penzionu, odborného výkladu se ujímám sám a opět žhavím telefon, zda na nás čekají alespoň v Netvořicích. Tam se to naštěstí povedlo lépe a pan muzejník na nás čeká. Po prohlídce Netvořického muzea vyrážíme směr Velké Popovice nádhernou středočeskou pahorkatinou.

V Popovicích nám před prohlídkou moc času nezbývá a tak si hlad necháváme na později a po pivku jdeme na věc. Exkurze oproti očekávání začíná ochutnávkou a tak se nám po chytré vodě lépe diskutuje o technologických tajemstvích výroby. Vyrážíme do útrob pivovaru, prohlížíme pivovar a obdivujeme na nádvoří pivovarského kozla s kapitálními rohy. Při diskuzi zjišťuji, že nejenom Kulda má zkušenosti s domácím vařením, ale i kovanej citroënář Pepa Miléř kdysi na zahraniční misi vaříval pivo. Oba je seznamuji a propuká vášnivá debata.

Po exkurzi usedáme v Pivovarské Kozlovně a konečně nastává čas pozdního oběda. Ještě dvě, tři pivka a jede se domů. Benešováci nám mávají, evidentně jim tři pivka nestačila a také se do Benešova již nevracíme. V Jesenici opouštím osazenstvo a jdu si domů odpočinout po náročném dnu.

Přes počáteční problémy mne úspěch a ovace cestujících opět hážou do pohody a přesto, že i přes velmi příznivou cenu nezbylo ani na provolaný kredit, opět uvažuji o druhé RTO výpravě. Snad se i dobrá pověst roznese a příští rok se o jízdenky konečně poperou.

První řádný Lízník, Lízník rady Lízníků a
člen Cirtoën clubů
Fido